Složitý problém má složité řešení. Nebo žádné.

K stávající situaci si dospěly státy dlouhodobým pěstováním fenoménu sociální stát, ve skutečnosti to je ale život na dluh. Je to jako teorie šikmé plochy - nejdřív se pěkně samospádem kloužeme, je to příjemné, pohodlné a nevyvíjíme žádné úsilí. Ovšem pokud překročíme kritický bod, klouzání se zrychluje až k pádu a už nejde zastavit - nebo jen za cenu velkých obětí. Podobné je to se zadlužováním - stačí menší panika investorů a náhle se kritický bod nečekaně překročí. To se podle mě stalo Evropě. Nyní tedy státy sebou mrskají a hledají sebemenší kořínek, kterého by se chytly. Včetně tiskové inflace, která ve třicátých letech způsobila devalvaci marky na tuším jednu miliardtinu během několika měsíců, píše o tom třeba Remarque. Ovšem také z toho vyplývá, že jednoduchá řešení typu Lukášovo -řešme podstatu problému-už dnes nefungují.Nevím,jak by státy třeba přežily zastavení výplaty mezd a důchodů ze dne na den-situaci se zadlužením by to sice stabilizovalo,ovšem vypukla by sociální bouře.

bez fousů a trojbarevného cylindru na hlavě to není ono.

Lukáši, strč si pinďoura do bochníku chleba,

a odběhni za oponu.

Tam se můžeš věnovat užitečnější činnosti.

Re: Lukáši, strč si pinďoura do bochníku chleba,

Dobrá rada nad zlato... to už máte vyzkoušeno?

NĚKDE JSEM ČETL

Jsou lidé,jejichž výplody lze naštěstí omluvit  mládím.

Re: NĚKDE JSEM ČETL

stejně jako jsou lidé, jejichž výplody lze naštěstí omluvit stářím.