Jsou to krásná slova. I když moji rodiče byli pouze základního vzdělání, vybavili mě pro život vzpomínkou na krásné dětství. Nikdy mi v ničem nezabraňovali, mohl jsem chodit kam jsem chtěl i jako dítě, jenom jsem musel říci, kdy se vrátím a to jsem vždy dodržel. V šestnácti letech jsem byl domluven s jedním spolužákem, že pojedeme na 14 dní stopem po vlasti a budeme spát pod "širákem". Když mi odmítl, maminka mi řekla, jeď sám, nebuď na nikom závislý. Muselo to být pro ni odvážné rozhodnutí, pustit samotného kluka do světa, a to nebyly mobily v té době. A táta mi dal skvělou radu: "Nikam nelez, aby odnikud nemohli vyhodit", což mi v podstatě zabránilo podlehnout lákání vstoupit do státostrany, neboť jako majitel vysokoškolského vzdělání a navíc člověk z dělnické rodiny jsem byl velice žádaným. Pokoušeli se o to 5 x.

Stáří je nutno ctíti, i kdyby se mělo holí bíti.